Neumím si představit, že bych o svém, i když už dospělém dítěti týden nevěděla, do státnic má ještě daleko, ale zkouškové období s ním prožívám, podporuju ho a jsem si jista že je rád, protože má školu hodně těžkou. Někdy se jakože tváří, že ho to až obtěžuje, ale kdybych zkusila nahodit studený čumák a reagovat s malým zájmem, to by se ho dotklo.
Moji rodiče mě nepochválili nikdy za nic, vše byla samozřejmost, když jsem jim s nadšením líčila nějaký úspěch, jediná reakce byla ať se uklidním. Nesu si to sebou a ke svým dětem bych se tak chovat nemohla, i když by asi bylo vhodné už ty pupečníky přestřihnout