Já teda své děti prosím, to, že uklízejí pro sebe, mají dávno vysvětlené. Jenže jsou to jejich hračky, jejich pokoj a jsem to já, komu se tamtudy špatně prochází, ony se tam orientují dobře, jsou to jejich hračky, ony si to chtějí nechat tak,jak jim to vyhovuje. Jsem to já, kdo chce změnu. Proto je podle mě na místě slovo prosím. Taktéž, když starší připomínám, aby po sobě dala nádobí do dřezu. V klidu ji poprosím. Příkazem z toho udělám spíš povinnost, která se musí plnit, protože to prostě máma chce.

K dětem se chovám jako k dospělým. Když od dospělých něco chci, poprosím (i manžela, který by denně nechával kelímek od jogurtu prostě poprosím, aby už to uklízel). TAktéž jim děkuji apod.