Pawllo, na diskuzi RaR si taky často připadám jako E.T.

Ale co se Tvého dotazu týče, ano, s manželem se prosíme o to, kdo co udělá, pokud jsou to činnosti, které jsou nás obou (pak ještě máme samozřejmě činnosti, která jsme si tak nějak přirozeně rozebrali a děláme je automaticky). Starší dcera mě taky prosí, např. včera mě proprosila, jestli ji zašiju dírku na šatech. ("Zašij to" bych fakt nepobrala, plus to, že děti jsou jako houby, dcera velmi rychle postřehne a použije a my se jen divíme, a ona nám pak jen řekne: "to říkal ten a ten taky tak).

Vůči dětem je to hlavně o příkladu. Já žádám a k tomu patří slovíčko prosím. Rozhodně při první žádosti. Při urgenci (pokud to není udělané do doby, která byla stanovena), už se samozřejmě nedoprošuju.
Dospělí mají jít způsobe chování příkladem. Pokud rodiče neříkají prosím, tak tím, že budu děcku jen říkat, že se prosím říká, ho to těžko naučím.

A nikdo nemluví o tom,že si má děcko dělat, co chce. Psala jsem o jiném pohledu na věc, konkrétně o pohledu dětském - dítě své roztahané hračky vnímá jinak, než dospělý. Ono má rozehranou hru, pro mě to už může být nepořádek.

A konkrétně příklad, který uvedla zakladatelka v příběhu. Pochopila jsem, že tam dítě bylo poprvé. Pokud je tomu tak, tak pak si myslím je na místě způsob žádosti s vysvělením (než pochopí, jaká pravidla tam platí). Třeba jen aby to uklidilo tam a tam proto, aby si s tím další děti mohly hrát, aby věděly, kde to najít.