Moje máma mi na sebe práskla vždycky všechno, já jí neříkala prakticky nikdy nic.
Ať je jaká chce, oceňuju na ní, že vždycky dokázala ze vztahu odejít, když už to bylo "přes čáru". Možná taky díky tomu, že její vlastní matka z pohodlnosti zůstávala v manželství s chlapem, který sexuálně obtěžoval vlastní dítě (shodou okolností matku).
Dovedu pochopit, že někdo vydrží pár let v nepovedeným vztahu, snaží se s tím něco dělat a v té době má nárok i "fňukat" a stěžovat si.
Člověk, kterej si stěžuje pět, deset, dvacet let a ve vztahu zůstává je pro mne nevěrohodnej a vůbec bych to nebrala vážně. Zřejmě má jenom bytostnou potřebu si stěžovat nebo je trpitel z přesvědčení.