Já bych je klidně vzala. Tak jako beru děti od mala na svatby, tak už byli párkrát i na pohřbu, poprvé když jim bylo 4 a 2, naposledy letos na jaře (7 a 5). Patří to k životu, tak nemá smysl dělat z pohřbu nějaké tabu. Od malinka je bereme i na hřbitovy, manželův táta už nežije, tak mu chodíme zapalovat svíčku a postupně jak pobírají rozum, ptají se na upřesňující věci, ale podstatu toho všeho, že někdo byl starý, nemocný, po těžkém úrazu... a proto umřel vědí už dlouho.
Ostatně já mám taky vzpomínky na dětství z vesnice, kde se chodilo na pohřby snad všem, protože pomalu každý je s každým příbuzný, bývalo nás tam dětí hodně a že bych z toho měla nějaké trauma, to tedy nemám. A případný pláč nebo povídání dítěte se ztratí v hudbě. Taky povídáme, protože případné dotazy by se zapomněly než by byl obřad u konce. Takže potichu čteme nápisy na věncích a tak. Jediné co dělám, že se snažíme sednout do zadních řad.