Insulo,
to byl ten nejcitlivější věk, to se zaryje hodně hluboko pod kůži .

V mém případě bych o štěstí nemluvila, se smrtí mojí maminky mám spojeno tolik nepříjemných událostí, že je mi dodnes zle, okolnosti rozhodně nebyly přirozené a to, jak se lékaři zasloužili o co největší odtažení smrti od života, je pro mě dodnes nepřekousnutelné.

Ale ano, jsem ráda, že maminka mohla zejména ten poslední rok a půl prožít s mými dětmi, že alespoň tu nejmladší mohla pořádně poňuchat coby miminko, že moje děti měly babičku, se kterou je váží vzpomínky.

Můj vztah k pohřbu a hřbitovům ale s mým vztahem ke smrti a zemřelým nemá moc společného.