dcera s námi také sdílela ty chvíle trápení a smutku, probrali jsme doma vše co potřebovala vědět a myslím, že ji to hodně vzalo a hodně vnímala,že všichni prožíváme bolest, takže jsme ji vlastně jen ušetřili toho oficiálního rozloučení, a definitivního konce - vlasntě jsme jí ten konec jakoby nepřiznali - řekli jsme, že na dědečka může kdykoli mluvit, že se na ni dívá, že je stále s námi i já v to věřím, pomáhá mi to.