PAmatuji si jak jsme dostali učebnice (ještě nějaké totalitní) do třetí třídy. A v nich byla asi kapitola o nacismu, nebo něco takového (byly to učebnice Občanky asi?) a byly tam fotky malých židovských dětí v koncentračních táborech, v pruhovaných žatech, hubené, naprosto děsivé fotky.Moje máma šla za učitelkou a děsně jí seřvala jak může takto malé děti učit takovýmto způsobem.
Samozřejmě jsme učebnice neotevřeli ani jednou během těch tří let na které učebnice byly (dodnes nevím zda kvůli mojí mámince, nebo jestli byly učebnice jen do počtu...).
Ovšem moje učebnice byly doma schované přede mnou abych do nich nemohla. A ty fotky, mě pak pronásledovaly docela dlouho.
Také jsem asi v tom věku začala stavět Origami - téměř každá knížka o origami má v úvodu příběh o dívce Sadako, která byla nemocná po náletu na hirošimu a vyorbila mnoho těch jeřábů ve víře, že jí to uzdraví. V té době jsem se také začala o toto období zajímat. A vím, že mi o tom hodně moji rodiče vyprávěli a stačilo mi to.

Hodně jsem také četla - moc pěkná je knížka Deník Anny Frankové - je to deník malé holky, která je židovka schovává se před nacisty...
Dodneška mě válka děsí, a teprve ve svých 23 letech jsem se odvážila zeptat se svých prarodičů na jejich vzpomínky na válku - většina z nich byla dobrodružná i humorná - ale při zasazení do kontextu to bylo tak k pláči...