Co je na tom příšerného??? Vzpomínat lze i bez pohřbu. Bude to znít cynicky, ale mámin pohřeb pro mě žádné vzpomínání nebylo. Bylo to spíš "rýznění" pozůstalých. A přišlo tolik lidí, že jsme přes půl hodiny přijímali kondolence. Myslela jsem, že to nevydržím a omdlím. Sotva jsme stála na nohou. Chtělo se mi někam zalézt a být sama. Stejně vůbec nevím, kdo mi ruku podal a kdo ne. A spoustu z nich jsem vůbec neznala.
Kdybych umřela a neměla jsem pohřeb, tak by mi to bylo naprosto jedno. Nijak netoužím mít pohřeb. Mnohem raději bych byla, kdybych zůstala v srdci svých blízkých a přátel. A k tomu pohřeb mít nepotřebuju.