Přidat odpověď
Líbí se mi příspěvek nade mnou (darinanina) a Ráchel.
Pohřeb vlastní si ještě neumím představit, jinak už jsem jich pár zažila, bohužel 3 i zařizovala. Jako přímý pozůstalý (2x rodiče, 1x svobodný strýc) jsem tyto pohřby absolvovala v takovém zvláštním rozpoložení. Jakoby od chvíle úmrtí do pohřbu jsem fungovala jako v bublině, která tím pohřbem praskla a vrátila jsem se zase do normálního světa. Pro mě jako pozůstalou byl pohřeb důležitý, včetně toho posezení, kde se nakonec všichni normálně baví a vyprávějí si (kromě jiného) také veselé historky že života nebožtíka.
Ty "naše" 3 pohřby byly takové klasické s farářem, mší a církevními kecy, rodiče byli stará škola a chtěli to tak. Naposledy mě farář ale vytočil, protože o mámě nebyl schopen nic hezkýho říct, ani to, že mu 15 let, co byla v důchodu a mohoucí, prala roucha. Furt jen blekotal o pánubohu, to si od něj nezasloužila.
Byla jsem také na pohřbu našich sousedů, oba zemřeli 3 měsíce po sobě, takže docela mazec. Pokaždé jim syn (jedináček) vystrojil hezký civilní obřad, kde měl on sám proslov. Nechápu, jak to zvládnul, já bych v ten moment ze sebe nedostala ani slovo, ale o svých rodičích tak krásně vyprávěl, něco podobného jako psala Ráchel, byl to úžasný zážitek.
Tak nějaký takový podobný obřad bych asi taky chtěla - jednou - za dlouho - mít.
Předchozí