Přednášela jsem na svatbách a jednou to vyšlo na známé, i rodiče jsem znala a matce nevěsty povídám:

Snad právě dnes vzpomínáš, maminko,
na rozcuchané vlásky,
na první krůčky a nesmělé hlásky.
Vím, maminko, kolik něhy jsi mi dala,
nad postýlkou se skláněla
a písničkou mě uspávala.
Teď tu v bílém stojím před tebou a cos se ve mně svírá,
děkuji ti maminko, laskavá a milá.
Snad jednou pochopím, až sama budu mámou,
pochopím i slzy, které zpod řas tvých se derou
a rtům tvým hedvábným úsvěv z tváře berou...

Ta chudák řvala a její manžel - otec nevěsty do tí šťouchnul s ksichtem jako "co bulíš prosimtě?"

a já pokračovala...

I tobě, tatínku, chci poděkovat
za upřímnost a lásku,
kterou budu stále potřebovat.

a už řval taky