já bych řekla, že to tak trochu je. Kdo nedokáže přerušit pupeční šňůru s původní rodinou, tak nemůže navázat dostatečně hluboký a pevný vztah s vlastním manželem, posunout život o generaci dál. Pokud se k tomu navíc přidá nevhodná volba manžela (růžovoučké brýle v době zamilování), tak je jasné, že nové manželství nemůže mít stejnou váhu jako původní rodina.
Viset na původní rodině i v době dospělosti, denně si s někým z nich telefonovat a probírat i co kde bylo k obědu, natož být závislý na jejich pomoci a podpoře mi přijde špatně, ale každý ať si dělá jak umí.
Pokud jsou výjimky které potvrzují pravidlo, tak jich musí být jak šafránu.
Já osobně jsem byla při svatbě pevně přesvědčená, že je to vztah na vždy (manžel taky) a po 13 letech to oba vidíme stejně. Svatbou jsme udělali vážné pevné rozhodnutí, žádné vlažné:"rozvést a vdát se můžu třeba třikrát", manželství je pro nás oba pevný závazek, kdy problémy je třeba řešit, ne od nich utíkat, to oba považujeme za srabárnu.
Bezvěrci jsme oba až za roh o).