Petro, každý je nahraditelný.

Mně umřela máma, když jsem byla zhruba o čtyři roky mladší než Ty.

Táta se o mě tři roky naprosto vzorně staral. Nenašel si žádnou ženskou (i když bych mu to nezazlívala), neměl než mě.

Moc jsem ho milovala a celé ty tři roky jsem měla noční můru, že mi umře taky.

A za tři roky se přesně to stalo.

Ale pak si mě vzali moji pěstouni a já zas mám rodiče. Na své biologické rodiče vzpomínám hezky, ale jako na uzavřenou kapitolu svého života. Nemám přitom chuť plakat, ani nemám potřebu moc vzpomínat. Mám to v sobě vyřešené.

Takže z mého pohledu - každý je nenahraditelný a zároveň nahraditelný. Nikdo jiný už nebude jako můj táta, ani jako moje máma, oba byli moc prima a hodně mi toho dali. V tom smyslu jsou nenahraditelní - jako osobnosti. Ale jejich role zastupitelná je. DOkonce myslím, že k mé pěstounce mám lepší vztah, než jsem měla ke své mamince, a k té jsem ho neměla špatný.

Záleží jen na té "náhradě" a ta v mém případě byla opravdu kvalitní - měla jsem veliké štěstí.


zhrubždyť to tak píšu...
A má původní rodina? Kde by byla? Po smrti taky je v prdeli, proto už o důležitosti matky pro život dítěte prostě nepochybuju. Smrt mámy mě i bratrovi nevratně změnila život, bohužel k horšímu. Partner je nahraditelný, máma n