Mně by spíš zajímalo, jestli byste to takhle měli s každým manželem. Řekněme, že vás tenhle, který je pro vás nejdůležitější, opustí (nebo vy jeho) a teď co? Bude jeho následovník taky nejdůležitější nebo si uvědomíte že parnerské vztahy jsou věcí pomíjivou?
(v pozdní reakci na včerejší debatu - ano, nedokážu manželovi dávat najevo, že je pro mně jedinečný, protože není - vím že bych se o sebe a děti postarala i sama, a že by přišel někdo jiný, kdyby on odešel a neumím na něj koukat jako na centrum svého světa).
Jinak jsem dost vzpurná, takže kdyby mi někdy někdo dal na výběr, zda rodiče nebo manžel, tak bych zavrhla toho, kdo by mě k tomu výběru nutil, protože to se prostě nedělá. Ale kdybych si měla vybrat, jak tady proběhlo, komu dám ledvinu, tak rodičům.
Před pár lety v tisku proběhlo, jak auto nějaké rodiny vlítlo do řeky, a otcovi se povedlo odpoutat a musel se rozhodnout, koho zachrání, tak zachránil manželku a syna nechal zemřít. To nechápu, pro mě jsou děti na prvním místě a cokoli je za nimi, je hooodně vzdálené. A tím nemyslím, že jim budu jednou kecat do života, nebudu, ale budu je mít vždycky ze všech bytostí nejraději, ať budou ja