Babo Jago - to je spíš opravdu ta blbá manželská zkušenost, kterou asi proděláváš.

Hele, někomu zase nefungují rodinné vazby s rodiči.

Jinak - mám to štěstí (abych to zase nezakřikla), že nám po pár letech různých bolestí tak nějak dosedly věci na místo, že můžu mít ráda všechny ty lidi a nějak si to vzájemně nepřekáží, nejsem nucená volit mezi nimi.

A definitivu? Tu asi člověk tak nějak předpokládá, i když ve skrytu duše ví, že se věci mění (třeba na základě zkušeností vlastních i ostatních). Přesto kvůli tomuhle pocitu odmítám žít v jakémkoliv citovém provizoriu. Když už, tak už.

Některé věci jsou neopakovatelné, proto si nemyslím, že tohle můžu cítit i v případě čehokoliv s nějakým dalším mužem někdy v životě.
Společné rodičovství nám zůstane, bude-li vůle z obou stran a případně doufám, že jsme vztahově na takovém levelu, že bychom tohle ustáli ("NIKDY" z klávesnice nevypustím). Taky jsem starší, měla bych na případnou novou lásku úplně jiné nároky a samozřejmě, po podobném "úrazu" bych to přehodnotila, první místo jednoznačně děti, protože bych nešla do vztahu, kde by cokoliv vůči nim mělo skřípat....., taky už nepotřebuju "zahnízďovat", příjemné kamarádství by mi pro život třeba stačilo - ale to už je jen teoretizování.

To je prostě vývoj.