Ten z tramvaje se na mne nemačkal, on se na mne nalepil, i když jsem jeho hučení do mne důsledně ignorovala a před barákem se mne pokoušel líbat. Fujtajbl. Naštěstí jsem měla dost rozumu, že jsem vystoupila dřív a šla k cizímu baráku, protože později jsem ho párkát zahlídla kolem toho baráku kroužit. Zazvonila jsem na cizí zvonek, zažblekotala něco o tom, že jsem si zapomněla klíče a měla jsem neskutečné štěstí, že mi bzučákem otevřeli barák. To mi bylo taky čtrnáct, ale vypadala jsem mladší, do centra jsem dojížděla do školy.

Ani s ním, ani s tím známým to nedopadlo nijak, nikdy jsem to nikomu nenahlásila. Na obojí jsem spíš chtěla zapomenout, než to někde řešit. U toho známého jsem byla mladší, asi kolem deseti, maximálně, a podařilo se mi přesvědčit mámu, že už jsem dost velká na to, aby mě musel někdo hlídat.