Tak zavolat nebylo kam, rodiče už v práci nebyli a doma ještě nebyli (byli na cestě z práce) a mobily taky ještě nebyly. Navíc jsem nevěděla, kde v daném místě najdu (fungující) telefonní budku. Jesti v baráku bylo nebo nebylo bezpečno nevím, v případě potřeby jsem byla připravená zvonit na zvonky a dělat brajgl, ale brala jsem to až jako krajní řešení. Ale hlavně jsem byla strachy vyklepaná a vůbec mi to nemyslelo, tak nějak se mi v hlavě vynořila i ta dřívější ne zrovna příjemná vzpomínka (kterou jsem jinak už zazdila a nepřipouštěla si ji). S odstupem času bych se zachovala úplně jinak, ale tehdy jsem fakt začala panikařit.