Dcerka je ještě ve věku, kdy ji přirozený pohyb v zásadě baví, ani na tu gymnastiku nechodila vyloženě s odporem, občas ji bavila, občas ne. Ji na tělocviku nebaví hlavně to, že se nadře jak soumar a má poloviční výsledky než děti, které to mají od přírody levou zadní. Ona by třeba hrozně chtěla jezdit na kole, ale kazí jí radost, jak jí to nejde. A já jí pořád vlídně vysvětluju, že nic na světě není zadarmo, že se musí nejdřív hodně snažit a nepůjde to, pak se bude trochu snažit a trochu to půjde a pak to najednou přijde a bude to umět krásně. Akorát musí přežít ty začátky a nevzdávat se při neúspěchu.
Třeba ji baví, když si s ní házím míčem a uděláme z toho legraci, má motivaci se snažit, je u toho příjemná nálada a je to vlastně hra, ne cvičení a práce a porovnávání komu to padá a komu ne. taky ji u toho chválím.