Ahoj, jdu se spíše vypovídat.
Oč vlastně jde? Jde o to, že žijeme v RD s manželovou maminkou, ta je jakž takž v pohodě...jen mám pocit, že když chci cokoliv udělat, musím jí to oznámit, nebo se jí na to zeptat, aby o tom věděla a necítila se pak dotčeně.
Ale kdo mě užírá je manželova sestra s rodinou, kdykoliv když přijedou se rozklepu, a uklidním se, až zase odjíždí.Proč? Ač jezdí na návštěvu, vůbec se tu tak nechovají.Nezvoní jako jiná návštěva, ale chodí automaticky dvorem, aby nemuseli zvonit,takže zničeho nic se nám to objeví, aniž by jsme o nich věděli, děti i přesto, že jezdí dolu k babičce, k n ám chodí akorát tak vybílit ledničku...
Už mě to štve.Ano, něco jiného by bylo, kdyby jeli k nám, tak neřeknu ani slovo, ale když jezdí k babičce a jedí u nás...
Děti manželovi sestry se tu chovají jako doma, málo kdy poslechnou, švagrovky mi dávají na jevo, že já tu nejsem doma, ale ony ano! a to tu téměř 20let ani jedna nebydlí.
Ale co mám dělat?Mám si dělat zlou krev a křičet na ně?
Raději mlčím a klepu se strachy.
Mám žaludeční neurózu z toho a dost mne to ubijí...