Gabriello, ale to se stejně kroužkama nevyřeší, možná se to tím spíš zhorší, když se odpor ke sportu bude posilovat ještě ve sportovním kroužku. Rodiče mě cpali do všeho možného a na tělocvik to stejně vliv nemělo, byla jsem celou základku nejhorší, celojedničkářské vysvědčení mi opakovaně kazily dvojky z tělocviku...

On totiž postupně každý kroužek začne směřovat k určitým výkonům. A kdo nestačí, je předmětem posměchu. Kolektivní sporty jsou také běs, protože ač je třeba člověk občas členem vítězného družstva (oni to ostatní za slabý článek dotáhnou), tak ty mučivé chvíle, kdy si kapitáni družstev vybírají střídavě členy a nakonec tam vždycky zbude ten tlustý kluk a nemotorná holčička, o které se tak nějak nechtěně s hlubokým povzdechem podělí... "tak teda poď k nám, no..." a oči v sloup u ostatních členů družstva...

Nevím, snad jen že si člověk v těch sportovních kroužcích trochu zvykne na posměch a pak je vůči tomu v tělocviku trochu imunnější, i když stejně moc ne....
Mnohem lepší mi přišlo, že jsem chodila i do kroužků odpovídajících mému talentu a pak jsem tím vynikala i mezi spolužáky. Takže ač mě znali jako tělocvičné superdřevo, tak zas mě brali kvůli jiným dovednostem, nechávali mě třeba kreslit různá celotřídní přání a tak. Prostě jsem vynikala jinak a jinde a díky tomu se i ten debilní tělocvik (kdovíproč též šíleně zaměřený na porovnávání výkonu) dal přežít, protože mě před spolužáky sice deklasoval, ale vydobyla jsme si nějaké uznání kolektivu něčím jiným, takže jsem v něm vydržela docela dobře.