Přidat odpověď
Lettie,ale já měla asi větší štěstí,protože mi pomohli dva lidi:
1)Psychiatr,který mi řekl spoustu vět, i drsných,ale mě se strašně vryly do mozku a pod všechny bych se podepsala.Mimo jiné jsem se ptala,co mám dělat,zda odložit (což chci,ale nemůžu),nebo neodložit? On mi řekl:především zapomeňte na to,že existuje nějaké jedno jediné správné řešení a vy na něj musíte přijít.Neexistuje.Dáte ho do ústavu, poškodíte jeho,vezmete ho domů a když to blbě dopadne,poškodíte sebe a rodinu.Takže se nestresujte,udělejte to,co cítíte a přinejhorším to vždycky můžete vzít zpátky.Dítě si můžete kdykoliv vzít z ústavu zpět, nebo ho tam dát,když to nebudete psychicky a fyzicky zvládat.
2)pak mi taky pomohl jeden neurochirurg,vzal mě k sobě na oddělení a ukázal mi CT snímky ostatních dětí,videa,i živé děti na oddělení.Na některýcch ta diagnóza byla vidět, na některých ne,ale z těch 10 dětí,co tam tebkrát byli na zákroku bylo jedno na vozíku kvůli fyzickému postižení a jedno bylo ležící a mentálně postižené. Dalších osm bylo víceméně v normě.
Myslím,že ten známý takovouhle pomoc neměl.Rozhodně by ale měl vyhledat pomoc psychiatra.Psychická bolest je zákeřnější,než fyzická.Se zlomenou nohou jde také k chirurgovi,co by nešel se zlomeným srdcem?
Předchozí