Přidat odpověď
Tak jednak mi připadá velice rouhavé představovat si "cizí" neštěstí, když mi v postelích spí poměrně zdravé děti(stačí jeden připitej blbec za volantem a z jakéhokoliv génia je ležák s mentalitou malého děcka) a za druhé se mi zdá nepravdivé hodnotit jakýkoliv postoj jako sebeoběť.
Každý děláme to, co je pro naše vlastní ego únosné, vejde-li se do toho životní postoj "neopustím, čemu jsem dala život" je mi to asi bližší. I pes (a hodně blbej) potřebuje lásku, nemohla bych žít s tím, že je mé dítě kvalitně a chladně někde živeno.
Znám jeden příběh, který klidně vnímejte jako ten bez pointy.
Mladá matka za podpory celé rodiny slavně čekala dítě. Když jí sdělili, že má DS, odložila ho na místě. Všichni se tvářili, jako že nic nebylo.
Po několika letech se narodilo děvčátko - zdravé, hýčkané, adorované. Šíleností osudu, vesmíru, Boha, života.. ta holčička v pěti letech umřela na běžnou laryngitidu.
konec filmu..., nic z toho nevyvozuji, ale nechtěla ta ženská musela projít šíleným peklem, nevím jestli si dokáže odpustit, přála bych jí to..
Předchozí