Přidat odpověď
Lettie, naopak. Ten člověk dneska vidí, že kdyby dítě neodložil a COKOLI s ním dělal, mohlo na tom bejt úplně jinak. To, že se nevykoupe, když vyrůstalo v ústavu neznamená celkem nic - doma mohlo bejt úplně jinde. Prognózy u půlročních dětí jsou jako věštba z křišťálový koule - nevíš nic. Kamarádka, která má dítě s DMO, téměř nevidomý, s epilepsií atd. nevěděla skoro do roka, že mu vůbec něco je. Naopak třeba rodiče pěstounských dětí z ústavů kolikrát berou domů dítě s tím, že má IQ, se kterým nepostaví dvě kostky na sebe a nakonec s jejich péčí se ukáže, že jde třeba jen o lehčí mentální retardaci nebo nedoslýchavost a zbytek jsou důsledky zanedbání a ústavní deprivace, který se postupně daří odbourávat. Jako ano, ten tlak byl hroznej, ale leckdo ten tlak zažívá i dnes - když má smůlu na doktory a postižení, o kterym se na netu moc nepíše.
Takže já tu Tvou známou chápu - na jejím místě bych si vyčítala, že jsem ten tlak neustála a nezkusila to. O mimino se člověk musí starat nonstop dýl, než do půl roku, i když je zdravý. Abych si nemusela nic vyčítat, asi bych to musela nejdřív zkusit doma po dobu o dost delší a dítě dát do ústavu ve chvíli, kdy je evidentní, že to fakt nepůjde. MMCH takový rodiče taky znám - mají v ústavu těžce postižený dítě cca třicetiletý a berou si ho domů na víkendy.
Každopádně je z Tebe hodně znát, že vůbec netušíš, o co jde (to nemyslim nijak zle, ale prostě to tak je), tak bych doporučovala moc do toho kamarádce nemluvit, abys to ještě nezhoršovala. Spíš jen poslouchat a vyjádřit pochopení, určitě ne cokoli jí vymlouvat, když sama nemáš zkušenost ani vzdáleně podobnou.
Možná by jí mohl pomoct kontakt s někým, kdo bude víc tušit... nebo možná i nějaká forma dobrovolnictví u jiných dětí, ale to už je člověk od člověka, co komu sedne.
Předchozí