Četla jsem knihu s pravdivými příběhy mnoha rodin s dětmi různého postižení.
Například jistá rodina měla doma syna s dětskou mozkovou obrnou. Díky jejich péči se dostal na nohy. Chůze byla všelijaká, potřeboval dohled a často i pomoc. Paní z této rodiny potom znovu otěhotněla. Postiženého syna, který byl už velký, umístili dočasně (po dobu těhotenství) do ústavní péče. Jezdili za ním a když to šlo, brali si ho domů na víkendy. Na konci příběhu si vezli syna domů a chodit už nedokázal. V ústavu je málo sester, hodně potřebných a protože na něj neměly čas, přivazovaly ho k posteli.
Tímto chci říct, že pokud by byl doma, kde by se někdo staral hlavně o něho (a né o x dalších v ústavu), byl by na tom možná jinak.
Náš syn měl být ležák a pokud by byl v ústavu, věřím, že by se tak opravdu stalo. Máme ho, ale doma, makáme a možná se dopracuje i k té chůzi.
Ohledně kamarádky nevím. Naštěstí nejsem v její situace, ale pokud se tak trápí výčitkami, tak si přeci může vzít syna z ústavní péče i nyní, né? Pokud, ale toho nechce, nezbývá než se s tím smířit a možná vyhledat pomoc nějakého psychologa.