Bohužel je smutná pravda, že vlastnosti člověka se k stáru prohlubují. Světci jsou ještě světější a zuřivci ještě zuřivější. Výjimky pouze potvrzují pravidlo. Navíc ta mrtvice, babička mého muže byla ta nejhodnější babička pod sluncem, po mrtvici začala komandovat okolí, ale jen to pečovací. I to je smutná pravda, že vděku pečovatel ne vždy dojde.
Hledej chyby taky u sebe, např. ten koberec na chodbě je na rovinu blbost, tam jste měli dát silnější lino. Musíš myslet i za ní, ona prostě rozumově padá k malému dítěti, ale přístup chce jako k dospělému. A ty jí ho musíš dát, jinak spláčeš nad výdělkem.
Vím o čem mluvím, starala jsem se o maminku s Alzheimerem a dokud jsem si sama spoustu věcí nesrovnala v hlavě (jako např. to že mi to dělá naschvál), stálo to za prd. Když jsme k sobě našli (celá rodina) vhodný přístup, její reakce se velmi změnily a nastala relativní pohoda.
K těm naschválům - i kdyby to tak náhodou bylo, neber to tak. Hledej pozitiva, měj milý a vstřícný přístup, ale nenech se vycucat. Hlavně mysli pozitivně a budeš to tak i vidět. Já vím, že je to těžké, ale jde to. Každý dobrý skutek bude někdy v budoucnu odměněn, nevíme jak a kdy a když to nastane, už si ani na předchozí potíže třeba nevzpomeneme, ale je to tak.