Musely mi být tak 2 a kousek, už jsem měla bráchu. Brácha byl hodně nemocný, naši ho měli na kuchyňském stole, zkoušeli do něj dostat léky na lžičce, brácha řval a plival. Já tam postávala a to bylo-Susuško, nepřekážej nám tady, posuň se, pusť mě ke dřezu, uhni mi Susu, a do toho, on to plive, spolkl to, ne vyplivl,...A já měla pocit-já bych to jedla, jen kdybyste mi to dali. Dítě no. Naše zpětně chápu v jejich strachu o bráchu, ale tenkrát to bylo fakt blbé.