Když mi bylo asi rok a půl, vezla nás stará tetička na sporťáku kolem dlouhé zdi obložené hobrou, pak byl takový malý bílý domek s jediným okýnkem a v předzahrádce seděla stařenka. Dělala nějakou ruční práci. Teta se s ní dala do řeči, padlo něco o sluníčku a taky slovo sestra, moc jsem nerozuměla. Ale najednou jsem pocítila úzkost, plakala jsem a chtěla za maminkou.
Kolem mých pěti let, když už mám souvislé vzpomínky, byl domek prázdný a zahrádka pustla. Za pár let domek zbořili.
Když mi bylo asi deset a i teta byla už mrtvá, zdál se mi jednou sen: Jedem kolem té zdi, zastavíme u domku. Teta se ptá, co paní plete, ta odpovídá, že ponožky, ale hlavně se nahřívá na sluníčku, protože je jí zima a všechno ji bolí, brzy půjde za sestrou... V tom snu jsem vyletěla z kočárku oknem dovnitř té chaloupky. Byla uvnitř úplně bílá a prázdná, žádná sestra tam nebyla. Až tentkrát jsem pochopila, že stařenka mluvila o své mrtvé sestře a o tom, že už chce zemřít.
Jako batole jsem asi cítila o čem je řeč i beze slov.