U nás je to spíš obráceně.

Když mají děti nějakou nemoc, se kterou už máme zkušenost a zas tak moc je to netrápí, nejsem nijak lítostivá. Většinou jsem spíš naštvaná, že nám to zase nabourává pracně sestavený program.

Když mají něco, s čím nemáme zkušenosti a trápí je to a bolí, jsem z toho přešlá a je mi jich líto. Nedávám to moc najevo, před nimi dělám, že o nic nejde a přejde to, ale v duchu je mi jich líto.

Jsem to já, kdo rozhoduje o způsobu léčby a dělá takové ty pečovatelské úkony typu podat prášek, nutit čaj, obklad, hladit bríško, číst atd. Manžel dělá pomocné úkony, o které řeknu - uvařit čaj, podat teploměr, nakoupit kapesníky, dojít do lékárny, vyprat poblité prádlo a povlíknout čistou deku apod.