Hilly, ne, naopak se naprosto vědomě snažím celých 10 let (10 a půl) chovat k dětem úplně jinak, než se chovali naši k nám, teda ne ve všem, ale dost dobře vím, co mi vadilo, co považuju za jejich chyby a selhání a myslím si, že upřímně můžu říct, že jejich chyby neopakuju.
Starší dva byli a jsou hodní, takoví pohodáři, snad i díky výchově, nejstarší teĎ leze trochu do puberty, ale zatím pohoda, u něho spíš obas nevím, jestli nechápe situaci nebo to dělá schválně, protože v některých ohledech zamrznul na úrovni asi 3-4 let, na druhou stranu se dokáže v krizových situacích chovat líp než dospěláci, takže opravdu nevím, co si myslet a jak na něho někdy - možná i to souvisí s tím, že má znaky AS, třeba je to jeden z nich, netuším.
Nejmladší přišel ve 2 letech z kojeňáku, neřízená střela, která se provztekala prvním rokem u nás, ale přesně jak tu někdo psal - to nebylo schválně, to bylo zoufalství a snažili jsme se to tak brát, i když to nebylo snadný, teď je to zlatíčko stejně jako ti starší, umí se sice ještě někdy vztekat skoro stejně jak dřív, ale jen v situaci, kdy už se nekontroluje (únava, zoufalý přání něco mít a nemá to), takže si myslím, že se výchovou a přemýšlením o výchově dá zvládnout strašně moc - teda pokud dítě není postižený, pak už je to problém, protože se nechová standardně (ani v hodně širokým pásmu)

Jinak ani já pochopitelně nevydržím všechno a někdy vstanu zadkem napřed, když si to uvědomím, říkám klukům, že dnes moc nevydržím, ať se podle toho chovají a oni jsou zvyklí a ti starší mi pomůžou od toho malýho, když vidí, že bych pěnila víc, než je zvykem :)