Tak se ozývám zase po čase... děkuju všem za rady a povzbuzení. Bohužel je to tak, že když se dva nesejdou na stejné notě, nepomůže nic... Vím, že z jeho strany je to strach z neznáma, možná trochu pohodlnost, do toho pár logických argumentů, proč to ted není vhodné. Normálně bych to přešla a vrhla se s ním do budování společné budoucnosti nebo čehokoliv jiného, ale stalo se něco zvláštního. To odmítnutí (ač jen dočasné, prý na pár let) mi zlomilo srdce. Jednou v životě jsem něco doopravdy chtěla, a to tak silně, že to nedokážu jen tak přejít. Tak nějak cítím, že to fungovat nikdy nebude. Náš vztah se hroutí, a nejspíš to začalo ve chvíli, kdy jsme se zamysleli nad tím, jestli je ten druhý perspektivní i pro "vážný vztah". Nedokážu ho milovat ani mu lásku projevit, v jednom kuse se s ním v duchu rozcházím, a on na mě vidí samá negativa, která z velké části způsobil. Je to nejspíš v háji.