My se dneska máme jak vepřový v žitě. Když se podívám jen o jednu dvě generace zpátky, tak:
Jedna babička si doma užívala od manžela a tchýně tak neskutečný peklo, že by za to dědeček šel dneska bezpochyby do kriminálu za domácí násilí a babička byla úplně bezbranná, protože tohle žádný úřady neřešily a nikde se pomoci nedomohla. Když se tedy v nejvyšším zoufalství sebrala a od muže utekla, tak na svoje jediný dítě nikdy neviděla ani korunu alimentů, ovšem trvale ji chodila kontrolovat sociálka, neb na rozvedenou ženskou se všude - v místě bydliště i v práci koukalo fest skrz prsty. Babi se už nikdy znovu nevdala, k mužům měla doživotní odpor. Její jediná dcera vyrostla v tom, že když přijde sociálka a cokoli se jí doma nebude líbit, tak ji kdykoli můžou od maminky sebrat, odvézt a ona přijde o jedinýho svýho člověka kterýho má. Roky žila v tomhle strachu a nejistotě.
Z druhý strany rodiny - babi přišla do jinýho stavu, vdala se a manžela si odvezli Němci do říše na nucené práce, babi zůstala s miminem na všechno sama a ani nevěděla jestli se jí ten manžel vůbec vrátí nebo tam třeba taky umře při bombardování, taky výborný.
Za komunistů se taky žilo prima, mraky naprosto nevinných lidí se dostaly do kriminálů jako političtí vězni a zacházelo se s nimi šíleně, i jejich rodiny venku byly pěkně vydeptávaný.
My se tu dneska máme luxusně.