Už jsem tady téma chtěla založit dřív,ale až dnes mě nakoplo podobné téma jiné diskutující,která píše,že je cholerik a řve kvůli kdejaké blbosti na děti.Mám trochu podobný problém.Nemyslím si že jsem cholerik,s dcerou jednám zpočátku klidně,ale....Nevím kde mají ostatní maminky hranici trpělivosti,ale když dceři něco řeknu třeba osmkrát,desetkrát či víckrát,a zůstane to bez odezvy,tak zařvu.A zařvu tak,až se skály otřásají.Vím že to není správné,ale já v tu chvíli nevidím jinou možnost.Dceru za normálních okolností nebiji,i když je pravda,že za těch osm let jsem dvakrát v tomto selhala a dcera dostala na zadek.Ve chvíli,kdy zařvu,už prostě nevidím jinou možnost,jak situaci řešit.Teprve v tu chvíli mě dcera začne vnímat a dočkám se nějaké reakce.Vím že je to špatně,ale nějak nevidím jiné řešení.U nás bohužel tresty,zákazy a nebo motivace na dceru neplatí,takže takové ty rady o důsledcích jsou rady v našem případě k ničemu.Dříve jsem nějaký ten rok uplatňovala pravidlo"třikrát a dost"(dceru jsem upozornila na to,že všechno jí připomenu maximálně třikrát a pak případně vyvodím nějaký důsledek),ale mohla jsem s ním jít tak akorát do háje,bylo k ničemu.Ráda bych se řevu na dceru vyhýbala,ale nevím jak,protože jediná možnost pak už je nevychovávat jí a ty věci které mi vadí přecházet,což je nesmysl.