Přidat odpověď
"já zas byla vychovávaná tak,že i kdyby mě tambičovali, znásilňovalu, mlátili a nedávali najíst,v životě bych našim neřekla,že pro mě mají dojet."
Jasně, i nám dětem to tenkrát přišlo "divné" a jako projev určité "slabosti" - protože se jí tam z našeho tehdejšího pohledu fakt nic nedělo, "jen" to, že to prostě pro ni byla subjektivně obtížná situace.
Ale z dnešního pohledu to hodnotím kladně - ta holka se (byť hystericky) za sebe dokázala postavit a jasně vyjádřit, co (ne)chce.
Prostě přijela, viděla, zjistila, že takhle ne - a řekla to.
My jsme se s ostatními - jak jsem psala níže - nechali v první třídě na (jiném) táboře vedoucími šikanovat a týrat, a protože to naši rodiče považovali za "s tím se nedá nic dělat, a hlavně o tom nikde nemluvte, aby nebyl průšvih", tak jsme prostě holt jako ovce dělali, co po nás chtěli.
Předchozí