Přece občas Limai po Tobě to dítě něco chce, ne? něco co je nad míru Tvých povinností (oblíbené jídlo, doprovod do bazénu nebo někam, hra...) tak stačí vždy poukázat: Nemůžu Ti vyhovět v Tvé prosbě, když tobě je taky jedno, oč tě prosím já..
Na synka, sedm roků, to platí, rovněž mělo význam vyřadit výhrůžky. čím většíí nátlak nebo působení z pozice síly, tím více vůle dítěte působit odpor. prostěě jsme přešli na rovnocennou komunikaci a předtím jsem mluvila stejně jako Ty - že to dítě je extrémně ignorující, neslyší mě, nemůže se divit, že řvu jak blázen, když jednu věc říkám popáté, je mu všechno jedno.
Takže nejvíc zabralo: Ne, nemůžu si hrát (opravit Ti hračku, pustit pohádku. není hotové to na čem jsme se dohodli. zpočátku lepší úkol udělat společně, než nechat ho nedokončený. až když je jasné, že bez toho se k ničemu, co dítě chce nepřikročí, musí plnit své povinnosti samostatně.