Nano veškeré tyto poučky jsme dělali, byli jsme s ním kvůli tomu i dvakrát u psycho před porodem. Všechno marné. Syn se choval první půlrok tak, že na to nerada vzpomínám, mohli jsme se přetrhnout, ale nic nebylo platné. Půl roku kreslil jenom černou pastelkou a obrázky nebyly obrázky ,ale strašně silné čmáranice. Když jsem mu říkala ,že je krásně šikovný a velký kluk a může to a to, tak nám řekl, že nechce být velký šikovný kluk a že není a že je malinký... Jezdili za mnou do porodnice, připravený byl a když jsem se vrátila nechtěl mě, všechno kolem něj mohl dělat jenom manžel. Dva měsíce mi říkal, že mě nemá rád, že sestřičku nechce, že chce aby umřela. O pomoc jsem ho požádala jednou, pak jsem ho do ničeho raději nenutila. Nemohla jsem malou nechat chvíli o samotě, protože jí dost ošklivě škodil. Pozitivní vztah k ní začal získávat pozvolna, když na něj začala malá reagovat. Ted na ní občas zažárlí, ale už to není tak hrozné jako dřív. Kreslí veselé obrázky už se z toho dostal. Chtěl by ještě bratříčka, ale potom všem bych do toho už nešla .