Jasne ze vztah muze fungovat i na dalku, ale ne kazdy je na to staveny. Je to i o duvere a sebejistote - ze ten cas, kdy jste kazdy jinde, nevzdychate a netrapite se tim, co asi dela ten druhy, ale normalne zijete. Nekdo to vydrzi par tydnu, jini lide cely zivot. Muzes si o tom teoreticky myslet co chces, ptat se ostatnich, ale je to dost neprenosna zkusenost - dokud to nezkusis sama, tak nevis. A navic, jako v kazdem vztahu - co je s jednim clovekem problem, muze byt s druhym uplna pohoda a naopak.
Zaludne muze byt, kdyz se po vztahu na dalku, kdy se na sebe lide pokazde tesi a pak si ten cas opravdu vychutnaji, najednou sestehuji. Protoze teprve tehdy maji sanci opravdu videt, jaky je jejich partner v beznem dennim ivote. Chybi tam ta faze, kdyz spolu chodi lidi ze stejneho mesta, ze se proste vidaji cim dal tim casteji, spontanne.
A dalsi vec je, ze nasledne sestehovani se jednoho opravdu vytrhne z jeho dosavadniho okoli - ten, kdo zustal doma, ma dal kolem sebe rodinu, kamarady, "sve" konicky a mista; ten druhy se vetsinou aspon na chvili ocitne v spcialnim prazdnu, ktere si musi nejak zaplnit. Takze celkem napor pro oba.
Last but not least - kazdy mame ruzne silne koreny, ktere nas poutaji s (puvodnim) domovem. A jak silne zrovna ty tvoje skutecne jsou, na to neprijdes pri vylete nebo ani treba behem nekolika let studii ci prace, kdyz jsi nekde s vedomim, ze je to jen na cas, ale teprv kdyz se musis opravdu srovnavat s myslenkou: Je tohle prostredi, kde chci zit, hledat praci, byt na materske, vychovavat deti, resit duchod?