Podle mě to patří k dětské fantazii.
Vzpomínám si, že jsem si představovala, že mi umřeli oba rodiče (mohlo mi být kolem 5 let) a dojímalo mě to děsně
Zkouší vaše reakce - dítě neocení, že kolem něj celý den skáčeš - nechápe, že MU PATŘÍ i praní, žehlení, vaření atp.
Bere jen ty chvíle, kdy se věnuješ jen a jen jemu...
Psychiatrii bych hned nenavštěvovala, ale došla bych si (nejprve sama, bez syna) za dětským psychologem, pokud možno dobrým a ten Ti poradí, co dál.