Já jsem ateista, ale kdyby se moje jediné dítě rozhodlo jakkoli (míněno rozumně, nikoli např. propadnout drogám), tak bych ho všemožně podpořila. Od toho tu jako rodiče jsme. Bude-li naše dítě šťastné, budeme i my šťastní, bez ohledu na to, jak toho štěstí dosáhne. Pokud by moje jediné dítě bylo homosexuálně orientované (v diskusi to tu zaznělo), tak bych z toho nedělala problém ani dřív, ale tím méně dneska. A zase - všemožně bych ho podpořila, protože - kde už jinde mají děti najít podporu a zázemí, než ve vlastní rodině, která jim dala život?

Vím dobře, o čem mluvím, bohužel.
Držím