Veveru, aby se někteří rodiče z těch samých jedniček nepos*ali. A to jsme o ně jako dítě velmi stála a dělalo mi dobře je mít. Jenomže ony ty jedničky fakt nejsou všechno. Měla jsem známého - těžkého dyslektika, ale byl to milý, veselý a mezi dětmi oblíbený kluk. Měl bratra premianta. Ale ti rodiče dokázali zjevně svého staršího syna přijmout a milovat i s těžkou dysleksií a čtyřkou z češtiny (velmi se mu věnovali) a výsledek byl ten, že z něj vyrostl spokojený a vyrovnaný člověk, který má dnes nejen práci, která ho těší, ale i hezký vztah s rodiči a bráchou.

Já sama jsem měla veliké štěstí, že na mě byly povětšinou kladeny adekvátní nároky, chtěla bych to jednou se svými dětmi zvládnout stejně.