Že dítě před tím neochráním v rodině plné chlapů, mi bylo jasné. Ale že první nevhodné slovo pochytí už v roce, toho bych se ve snu nenadála. Jednoho dne ji táta houpal na klíně a pes se samozřejmě vtíral a tak ho v legraci odháněli a tatínek vtipně pronesl: "To je tada hajzl." Malé se to líbilo a tak to začal prozpěvovat. A najednou dcera pronesla, čistě a artikulovaně: "HAJZL". Vyletěla jsem jak čertík z krabičky, co to mají za hloupou srandu. A doufala, že prcek zapomene. Nezapomněl. Brzy jsem nalezla kluky svíjející se smíchy na zemi a malou, jak jim prozpěvuje. V poryvech smíchu se mi dostalo věty: "No, vidíš mami, konečně pořádné první slovo!" Utěšovala jsem se, že dítě stejně nechápe smysl, jen si hraje se slabikama. Korunu tomu ovšem nasadila babička. Krmily s malou králíky a babička povídá "Nedávej k nim ručičky, aby tě nějaký hajzl nekousl." A bylo vymalováno. Od té chvíle HAJZL=KRÁLÍK a můžu se stavět na hlavu. Nejděsnější to bylo v době velikonoc. Malá jezdila v nákupním košíku, zapichovala prst do vzduchu ukazujíc na všechny ty příšerné velikonoční zajíce a komentovala a komentovala.