Zerat to se těžko vysvětluje, mám holku ( starší) a kluka. Vždycky jsem chtěla kluka, moc, nějaké sponečky a šatičky jsou mi naprosto putna. Jako první jsem si moc moc přála kluka a když jsem se dozvěděla, že to je dcera ( z ultraz.) tak mi to bylo i líto, naštěstí jsem měla dost času se s tím srovnat, než se narodila, prostě se přeprogramovat a ve finále jsem byla ráda, že je to holka ( ale to už z jiných důvodů) . Pak jsem po letech čekala druhé a když jsem se dozvěděla, že to bude syn, tak jsem fakt byla nadšená a když se narodil, tak jsem moc šťastná, že mám vytouženýho kluka. Když bych měla říct proč, tak přesně nevím. Mám moc ráda obě moje děti, dcera je úžasná a dost si s ní rozumím, ale ona taky moc není "na ty sponečky" , neumím si představit ji nemít. Syn je úplně jiný ( má jiného otce) a je taky úžasný ho pozorovat , jak roste z kluka muž. U holky to nějk víš, jak to bude, rozumíte si beze slov, u kluka je to takový jiný, má jiný svět. jsem prostě strašně moc vděčná, že mám oboje, kdybych syna neměla a měla dvě holky, tak by mi to určitě líto bylo.