Mám dceru i syna. Daleko lépe nám to jde spolu se synem - je to sice vozembouch a vztekloun, ale umí vyjadřovat i ty pozitivní emoce, je srdečný a hodně kontaktní. Dcera je mi hodně podobná, obě máme špatná rána, obě prudíme, obě se musíme snažit, abychom spolu mohly fungovat. Přemýšlím o ní daleko častěji, než o synovi - jak na ní, jak jí potěšit, co vymyslet, aby měla z něčeho radost, jak jí projevit svůj vztah k ní. Cítím,jak často jí lezu krkem a ne vždy mám trpělivost já na ní. S tatínkem jim to jde tak nějak "samo", jako mě a synovi.