Já mám dvě dcery. Pocházím z rodiny, kde bý holka je něco jako nemoc, takže jsem odjakživa chtěla být kluk a chtěla mít kluky.KDyž jsem čekala první dceru, tak jsem byla zklamaná, pořád jsem jí říkala tak nějak neutrálně a doufala, že to bude kluk. Narodila se holka a manžel mi hned po porodu říká, ať se zeptám, jestli můžu mít po prvním císaři ještě aspoň dva, kdyby ani to druhý nebyl kluk. Můj otec mi řekl jen, a já vám tak přál kluka. Všechny kamarádky měly kluka nebo páreček. Myslela jsem, že se z těch řečí zblázním. Dcera byla uřvaná jako tur, bojácná, nespavá, dlouho jsme k sobě hledaly vztah, nehnula se ode mě. Upnula jsem se na druhý těhotenství a ono na UTZ zase holka. Čekala jsem zase tu vnitřní prázdnotu a pocit, že je něco špatně. Ale byla jsem absolutně šťastná, celý těhotenství a těšila se na ni. Všichni mi prorokovali kluka (dle břicha, že mi to moc slušelo apod.) a já jim v klidu odpovídala, že druhý bude holka, a jejich kecům jsem se smála. Od prvního pohledu na druhorozenou jsem ji milovala a byla šťastná, že je to holka. Obratem jsem díky ní získala lepší vztah i k té starší. Kecy ostatních mi najednou byly úplně jedno. A dneska když vidím, jaký jsou ségry, tak mě dojímají. Sama nechápu, proč jsem se cítila s každou z holek v těhotenství úplně jinak. Kluka bych brala taky, protože děláme s mužem nádherný děti Ale třetí dítě neplánujeme, i když silná touha po malém voňavém miminu mě chytá často. A láká mě představovat si jaký by to dítě bylo a kdyby to byl kluk, jestli by to bylo opravdu tak jiné než kdyby to byla další holka.