Padám na hubu a to doslovně,4 roky péče o nemocné dítě bez dne odpočinku.Pokud náhodou někdo hlídá,tak jen kuli tomu,že tu potřebuju něco předělat,vymalovat a podobně.Do toho manžel s těžkejma depresema .Věčný boj se sociálkou,jestli nám daj milostivvě na malýho pár korun,nebo budem živořit z jedné výplaty.
Už nevím co to je se usmát,normálně se obléct,přestalo mě cokoli bavit,nepřečtu knížku,o psiska se starám jen o nejnutnější aby přežila nestrádala.Když vidím maminku s koˇčárkem jak jde usměvavá,naglančená,nebo maminku jdoucí pro dítě do školky a podobně chytá mě záchvat breku.