Leeno, nikdo tu nepsal, že stačí mít aprobaci a člověk je automaticky dobrej učitel. Já osobně si myslim, že je třeba mít osobnostní kvality a aprobaci zároveň.
Jedno bez druhýho je podle mě málo.
Šílim z amerických filmů, kde obvykle neaprobovanej učitel nastoupí do nějaký chudinský školy a všechno tam převrátí k lepšímu jen díky nadšení. Nadšení prostě nestačí. Resp. nadšení stačí na děti, kterým jde vše samo a stačí je nadchnout, protože se učí prakticky samy. Určitě nestačí na děti s různýma dys, s lehkou mentální retardací, s poruchama chování apod. - v období, kdy se učí číst, psát, základy matematiky... Učitel na prvním stupni musí umět různý poruchy nejdřív vůbec rozpoznat a pak s nima musí umět zacházet, aby dítě nestagnovalo.
Nebylo by to možná až tak třeba, kdyby dobře fungovaly ped.- psych. poradny a člověk by tam moh poslat dítě s tim, že má nějakej problém, oni by zjistili jakej a napsali zprávu, co s nim. Jenže realita: vidim, že dítě je dysortografik a dyslektik. Pracuju s nim jako s dysortografikem a dyslektikem, vhodný postupy říkám i rodičům, abychom byli sladění. Protože škola k tomu potřebuje papír, pošlu dítě do PPP. Tam rodičům řeknou, že dítě je OK a že mu v tý alternativní škole chybí disciplína, a proto nic neumí. Rodiče na prach, snaží se dítě dřít na kost, aby vše dohnalo. Úspěch minimální, jen dítěti se dělá špatně, jen co z dálky vidí písmenko, jakej si vypěstovalo odpor. Jediná učitelka si zatvrzele trvá na dys a podle toho se snaží dítěti pomáhat. Po roce opět návštěva v poradně a tam novej verdikt: dítě má dysortografii a dyslexii. Že úplně rozložili spolupráci školy s rodinou a hodily dítě o pěknej kus dozadu jim je fuk. Napravovat to bude stejně úča, oni už dítě nikdy neuvidí. A jediný doporučení, který byli schopni vyplodit: k dítěti je třeba přistupovat individuálně.
Takových příběhů mám bohužel hned několik
A nevim, jak bych proti tomu bojovala, kdybych neměla nějakej teoretickej základ a byla na poradny odkázaná.
Na druhou stranu samozřejmě záleží i na fakultě. Např. nedávno u nás byla holčina, která vystudovala stejnej obor (učitelství pro 1. stupeň se zaměřením na alterškoly), jako já, jen na jiný škole. Nejdřív jsem se zaradovala, ale postupně jsme začly objevovat různý rozdíly. Např. já během studia měla možnost navštívit všechny typy alterškol a pobejt v nich dohromady několik tejdnů. Ona ty školy viděla na přednášce na videu
Tzn žádná možnost zeptat se na cokoli učitelky, která v tý škole učí, žádná možnost zapojit se, žádná možnost vidět, jak řeší dítě, který zlobí (páč to se do videa nějak nedává) atd. Praxi my měli od prváku po čtvrťák - v prváku náslechy, ve druháku odučit jednotlivý hodiny, ve třeťáku možnost učit celej rok v jedný třídě jeden předmět, přičemž následoval rozbor, co bylo dobře a co blbě, s naším učitelem a byla možnost ho přizvat do výuky na náslech, když člověk chtěl s něčim poradit, ve čtvrťáku exkurze po alterškolách a třítýdenní praxe kde si kdo vybere (obsah: 1. týden bejt ve třídě a pozorovat, jak to tam chodí, 2. týden učit projektovou výukou a 3. týden různě pomáhat a pozorovat, co si děti z projektu zapamatovaly a odnesly). Praxe na té druhé škole ani čtvrtina toho, co u nás. Takhle bych mohla pokračovat dál. To potom už je fakt jedno, jestli člověk studoval na fakultě, nebo si to načte doma