Milá Martino, je mi to moc líto. I já jsem si podobným rozhodnutím prošla, naše miminko mělo těžkou chromozomální vadu a s tím spojené mnohočetné VVV neslučitelné s delším přežitím. Rozhodli jsme se pro ukončení, tenkrát to bylo hrozně těžké, já spíše nechtěla, ale manžel a nejlepší kamarádka genetička mně víceméně přesvědčili. Dnes jsem ráda, že jsme se tak rozhodli, i když i po mnoha letech si na to období občas vzpomenu, ale už to nebolí. Kdybychom se tak nerozhodli, asi bychom neměli dnes naše dvě krásné holky. Navíc mnohem horší mi dnes připadá situace, kdybychom 1-2 roky měli doma těžce postižené dítě, které by bylo těžce mentálně i tělesně postižené a jeho stav by vyžadoval mnoho operací, aby se vůbec miminko dožilo aspoň několika málo let, a pak nás stejně opustilo. Myslím, že to by bylo mnohem více utrpení jak pro dítě, tak pro nás.
Ale k danému tématu: jeden den mně do nemocnice přijali, večer dali vaginálně čípky na vyvolání kontrakcí, další ráno pak kapačky na zvýšení kontrakcí. Současně mi píchli epidurálm, aby to moc nebolelo a dávali mi nějaké "oblbovačky", aby to bylo pro mně psychicky zvládnutelné. Po 24 hod. porod-potrat byl u konce, vaginální cestou. Za dva dny mě pustili domů. Vím, je to strašně těžké rozhodnutí, já se takhle rozhodovala, když už jsem měla 2 spontání potraty za sebou, tenkrát jsem myslelea, že už to psychicky nezvládnu, byla několik měsíců na dně. Ale časem se bolest zmírnila a téměř ustala poté, co jsme měli první dceru.