Náš hošík si šáhnul na rozpálený kamna. Tenkrát neuměl mluvit, tak jsem mu začala chladit ruku. Chladila jsem mu ji furt, furt, furt a on choudě furt brečel, až nakonec usnul.

Až druhej den, když jsem uviděla puchejř dlouhej přes celej prst, že jsem mu chladila druhou ruku. Bylo mi šíleně do breku.

Tím chci říct, že nikam jezdit nemmusíš pokud mu to místo budeš chladit. Můj hošik to zvládnul, díky debilovi, i bez chlazení...