Hokkaid, nedávno takhle kamarádce umřel manžel. Zjistili mu rakovinu ve stádiu, kdy se s tím už nedalo nic dělat. Dávali mu maximálně půl roku, vydržel 8 měsíců. Měli tři malé děti. Nicméně ten poslední půl rok byl rád, že to ví, zařídil všechno potřebné, aby pak manželka neměla s ničím starosti (dokonce zařídil a zaplatil pohřeb, rozdal oblečení na charitu, napsal dětem dopisy, které dostanou každý rok k narozeninám, atd.). Bylo to strašně, strašně smutné, horší, než kdyby umřel náhle, ale pro něj bylo určitě požehnáním, že měl možnost se rozloučit a nechat dětem co nejvíc vzpomínek.