Přidávám se k Mab...být k dispozici uchem, ramenem, rukama, autem...prostě tak, jak to bude potřeba.
A jeden postřeh, ke kterému jsem se bohužel dostala až když už mi nebyl nic platný - někdy je prý dobré nemocnému dát najevo, že klidně nemusí být statečný a silný. A že i vy také nejste dokonalí. Klidně si společně zabrečet nebo zanadávat (podle nátury), ale netvářit se pořád navzájem před sebou jak jsme v pohodě. Prý se pak oběma stranám překvapivě uleví a trošku je to posune a smíří se situací.
Tady www.cestadomu.cz jsou naslouchající a pomůžou i třeba jen radou...