Vidíš, já mám děti tři - u prvních dvou jsem měla spoustu tvých názorů, po narození třetího je mou mantrou "nikdy neříkej nikdy". Kdyby byl první, byl by opravdu jedináček. První rok a půl života prořval - pokud nespal, nejedl nebo se ním někdo velmi aktivně nezabýval, řval. V klidu chodit neuměl asi do tří, ale od roka běhal. Vzteklý, neovladtelný stále nespokojený dítě, průzkumník ničitel. Selhávaly veškeré výchovné metody, našemu soužití by se dalo nejlíp říct přežívání. Dnes je mu 11, moje (tehdy jsem měla pocit že zcela zbytečné) snahy o výchovu v něm svůj díl asi zanechaly - je z něj normální, šikovný kluk. Tohle dítě pro mne bylo mnohem větším šokem jako třetí v pořadí než přechod z "bezdětna" do "jedno a dvoudětna". Takže užívej si pohodových dětí a ber je jako dar, podle mého názoru a zkušenosti je možnost "zpracování" výchovou menší, než by se nám líbilo.